Červen 2008

Diplom od Crazyangels

30. června 2008 v 20:28 | Monča

Přítelkyně nebo ne???

30. června 2008 v 19:01 | Monča
Jen tak s ní ležíš v posteli, ale najednou ti připadá, že by si s ní mohl dělat víc. Pevněji jí teda sevřeš v dlani...je tak malá a roztomilá...a najednou to uděláš...je ti tak krásně a nic nevnímáš...jen ji a bolest...ale je to bolest, která ti pomůže od trápení a smutku...
Tvoje krev ti stéká přes okraj tvé kůže...pálí to, štípe, ale ty jsi spokojen...chceš to zkusit ještě jednou...bereš ji zpátky do ruky a ...krev teče silněji a větším proudem, pouštíš svojí nejlepší kamarádku na zem...krvavou...žiletku...a...umíráš...zavíráš oči,nemůžeš dýchat, ale tobě to nevadí, víš, že tam nahoře jsou andělé, ale ten největší anděl, pro kterého jsi to udělal...žije...tvůj život končí, zamiká dveře tvého živého světa, je to záhadný klíč, ale ten klíč tvůj život již nikdy neodemkne...

Co je vlastně Scene???

30. června 2008 v 18:26 | Monča
Takže Scene styl je styl podobný Emo stylu, ale jistě po přečtení tohoto článku naleznete jisté odlišnosti,které dělejí z těchto stylů dva různé.
Scene peple většinou poslouchají HC,Metal,Punk,EMO a někdy i Rap.Scene milují koncerty.
A jak se oblíkají takoví scene people?
Ve většině případů nosí úzké mrkváče, ale ty nemusejí být narozdíl od těch co nosí emaři černé.Scene girls také často nosí jeansové nebo černé sukně. Na nohou scene lidé nosívají boty značky Vans (slip-on),old school Adidas,Nike nebo kotníkové Converse. Plátěnky většinou nosívájí na každé noze v jiné barvě nebo alespon různo barevné tkaničky.Scene girls také často nosí balerínky. Trika, do kterých se oblíkají scene people bývají většinou veselých barev, s potisky oblíbených kapel.Další potisky,které scene často nosí jsou: dinosauři,motýlci,pistole Hallo Kitty,ptáci,srdce,lebky...
Doplňky u holek bývají většinou mega velké nebo mega dlouhé korále kolem krku. Na krk si také často věší klíče,srdce,motýli, lebky....Dalším podstatným doplňkem jsou velké sluneční brýle s černým nebo bílým rámen, čím větší,tím lepší. Scene girls mají ve vlasech sponky,mašličky nebo skřipečky. Scene boys obvykle nosí na řetízků u pásku zavěšený klíče.Scene lidé mívají v šatníku několik bandana šátků (černé,červené bílé), ty nosí na hlavě,ovázané kolem klobouku nebo kolem krku.Kluci mívají klobouky,
Vlasy mívají scene různých dílek,většinou tmavé,nebo peroxidové barvy oživené o pramínky svítivích barev.
Scene lidé tráví spousty času na myspace,kde hledají nové kapely a pidávají si do přátel spousty lidí.Scene také mají specialni slovnik,rádi použivaji slova jako grrrr, kiid a prostě si přidávají písmenka do slov.
Většina scene se hlásí k sXe, někteří jsou vegetariáni,nebo se snaží jíst maso jen v omezeném množství. V menšině případů scene nepijí a ni kafe,protže obsahuje kofein a i ten se může stát drogou.
Scene lidé o sobě nikdy neříkají ,že jsou scene, protože je pak ostatní považují za pozéry a s pozérama se nikdo nebaví. Také by měli vědět histori kapel,které poslouchají.Scene jsou toho názoru,že pokud se někdo stane Scene ze dne na den tak prostě provede drastickou změnu svého vzhledu i osobnosti a to je rozhodně špatně.Uplakaný a věčně stěžující si bude označen za pozéra nebo hůř za EMO.

Proč si musel odejít???

30. června 2008 v 17:39 | Monča
Stojím tam, odhodlaná a plná síly, dnes ti toho musím tolik říct, dnes, dnes budu mluvit jen já a ty budeš poslouchat.... Vůbec nevím, jak mám začít.. Proto bez pozdravu vyhrknu to, co mě tíží nejvíc.
,,Proč? Proč tak najednou? Řekni mi proč?... Já tě přece miluju! Tak proč to takhle muselo skončit?" Vyhrkly mi slzy, snažím se je setřít rychle, asi mám strach, abys je neviděl. Snažím se pokračovat dál...
,,Bylo nám spolu tak pěkně nebo ne? To jak jsme se tenkrát potkali, na to nejde zapomenout, ty schůzky v parku, brouzdání ve sněhu, skákání v kalužích, byli jsme jak malý rozjančený děti. Skákali jsme panáka, jezdili na koncerty, potmě hráli na schovku, podnikali hromadný akce s partou, hádali se, i ty hádky byly krásný, hlavně to usmiřování, co po nich následovalo. Milovali jsme se snad všude, v posteli, v autě, v orosené trávě, na kuchyňský lince, na koberci... A teď? Zbyly jen vzpomínky, jen ty jediný zůstaly. Proč to sakra skončilo, tak najednou. Měli jsme se přece krásně, nebo ne? Bylo ti snad se mnou špatně? Dnes by to byly dva roky, přesně tak, dva... Ty sis na výročí nikdy moc nepotrpěl, vím... Já vím.... Ale přesto sis párkrát vzpomněl.. Poprvé jsi mi donesl růže, byly k našemu ročnímu výročí, tu vůni cítím ještě teď. Bylo to krásný a hlavně nečekaný, nemyslela jsem si, že si vzpomeneš, ale ty jsi nezapomněl.." další příval pláče, nemůžu ho zastavit, nejde to... Já tu ale před tebou brečet nechci. Ne já nechci brečet. Jsem přece silná. Musím, musím být silná... Chci ti toho tolik ještě říct..
"Proč se to muselo stát, hm? Plánovali jsme společný prázdniny u moře a najednou..." hlas se mi zlomí, nemůžu dál, to nejde... Zase pláču... Nedokážu to, neumím být zase silná.
,,Říkal jsi, že mě nikdy neopustíš, že jsem jediná, kterou kdy miluješ. Byla jsem tvoje princezna. Tak proč? Promiň, promiň mi to, není to tvoje chyba, osudu neporučím, bohužel, chtěla bych, strašně moc bych chtěla, kdybych byla čarodějkou, tak bych si přála, abys napořád zůstal se mnou. Kdyby, kdyby, kdyby.... nejsem čarodějka, ne, já ne, osud změnit nemůžu," začínám zase brečet, když jsem sem vcházela, slibovala jsem sama sobě, jak silná budu, ale nejde to, prostě ne... ,,Promiň, musím už jít," odcházím pryč, nečekám na tvou odpověď, tady by se mi ani žádná nedostala, mrtví přece nemluví....
Naposled se otočím k tvému hrobu a do ticha špitnu... ,,Miluju tě, sbohem," ale to ty jsi vždycky věděl, tak proč ne ten opilej řidič? Zůstaly mi po tobě jen vzpomínky a to proklatý slovíčko ,,proč?"...

Emo kids

30. června 2008 v 17:37 | Monča
Podle mě hooooodně smutné ;-( ChJo! Život je doooost nespravedlivej :( !
Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal...EMO KID...Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě.." ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem?Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal...Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím...Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..

Příběh ženy

30. června 2008 v 17:35 | Monča
Seděla ve vaně. Voda v níž smáčela své nahé tělo už celkem vychladla.Žena stále odmítala vstát a pohrávala si ve vaně s žiletkou. Nenáviděla se. Nemohla na sebe ani pohlédnout do zrcadla aby necítila odpor k té osobě která se v něm zrcadlila. Zklamala všechny, sebe, rodiče i kamarády. Všechny na kterých jí jen záleželo. Už nemohla dál. Pravou rukou uchopila kraj žiletky, a hezky pomalu si začala rozřezávat jednotlivé žíly na svém levém zápěstí. Bylo to krásné, ta fyzická bolest začala otupovat tu duševní. Přendala žiletku do levé ruky, a to samé udělala i na druhém zápěstí. Krev která již notnou dobu stékala po jejích hebkých pažích začala měnit barvu vody v sytě rudou, na rozdíl od dívky která byla čím dál bledší.Upadla do bezvědomí z kterého se začala opět probouzet.Viděla svou matku jak stojí nad vanou v celém černém, v rukou držíc pohřební věnec. A nastala tichá a chladná tma.

Proč???

30. června 2008 v 17:34 | Monča
Obloha se zatáhla do černa a začaly kapat studené kapky podzimního deště. Listí spadávalo ze stromů. Vítr si s ním pohrával a vytvářel víry. Byl smutný den...
Mladá dívka utíkala v dešti po louce u blízkého lesíka.V lese se nacházel hřbitov. Otevřela bránu a vkročila dovnitř. Něco jí lákalo jít až úplně dozadu, kde byla nějvětší tma.
Nakonci dlouhé řady hrobů byl vykopán jeden čerstvý. Byl ještě prázdný.
Mladá slečna byla zklamaná světem, svým životem i svými nejbližšími. Byla po dlouhém běhu vyčerpaná. Chtěla se vrtátit domů, ale neměla už sílu. Cesta byla dlouhá a nebylo jí dobře. Motala se jí hlava, cítila že jí začíná ovládat nezvladatelný třas, který se střídal s teplotou. Ulehla do trávy pod prastarou lípu. Bála se. Hromy se ozývaly a nebe protínalo několik blesků. Přitáhla si nohy pod bradu a pevně je objala. Proč tu s ní nemůže být její láska Petr? Tolik ho milovala. Bohužel před několika měsíci zemřel při nehodě. dívka mu chtěla být co nejblíže. Zavřela oči a vzpomínala. Vybavila se jí jeho krásná mužná tvář, veselý úsměv, který ji okouzloval každé ráno po probuzení.
Chtěla být s ním. Na nic jiného teď nemyslela. Už nechtěla žít, ale neměla sílu odejít...
Bouřka stále nabývala na síle. Silný blesk zasáhl strom, pod kterým seděla tato dívka. Ulomila se silná větev a zakryla její mladé tělo, ze kterého začala pomalu utíkat její duše....

Utrpení

30. června 2008 v 17:33 | Monča
Je jí dvacet let a mnoho lidí z jejího okolí si myslí že je to ještě životem nezkušená mladá dívka.Ale pro většinu z těchto lidí by se zde hodilo rčení ,,zdání klame".
I když je teto dívce dvacet let, zažila už mnoho utrpení a bolesti.
Ne z nemoci ale od svých blízkých, od těch od kterých to člověk nejméně čeká.
Její dětství, které se snad ani dětstvím nedá nazývat bylo spíš brzkým dospíváním.
V dětství žila se svými sourozenci u své matky a nevlastního otce.
Její matka byla skoro pořád v nemocnici, protože jí její manžel neustále bil.Mezitím co její matka byla v nepřítomnosti se musela ještě malá holčička probudit z dětských radovánek, snů a nadějí a starat se o své dva mladší sourozence.
Musela se naučit vařit, pečovat o domácnost, žehlit a pečovat o své sourozence,ve věku kdy si ještě malé holčičky hrají s panenkami.Ale ona si s panenkami hrát už nemohla.
Její nevlastní otec jí hrozil že když se nebude starat o domácnost a sourozence v nepřitomností její matky a co on zatím chodí se opíjet někam do hospody,tak jí ublíží jako její matce.
Holčička měla strach z toho co by se mohlo stát kdyby neuposlechla.Měla strach z těch ran které by mohla utržit jako utržila její matka.
Vybavila si ty červené otisky na tváři a na dalších částech jejího těla, které později zmodrali a nebo zfialověli.Vybavila si křik a pláč své matky, prosby, aby jí už neubližoval.Její sliby, že už bude poslušná manželka.
Když si na toto všechno vzpomněla, celým svým tělem se otřásla.
Každým dnem boha prosila aby toto utrpení už skončilo.
Ale to ještě nevěděla že jí čeká ještě mnohem větší utrpení a to ne od svého nevlastního otce ale od své vlastní matky.
Krátce po rozvodu její matky s nevlastním otcem se objevil u nich doma její starší bratr. Kterého dívka skoro vůbec neznala (když jí nebylo ještě ani tři roky byla její matka provdaná za jejího otce a po rozvodu soud staršího bratra svěřil do péče otce a jí do po péče matky).
Starší bratr byl pak po čase svěřen matce do péče.Protože jejich otec šel do vězení za to, že neplatil výživné.
Dívka byla štastná, že má nového sourozence.
Ale toto štěstí v krátké době pominulo.
Její bratr se s její matkou pro ni stali tou největší noční můrou, mnohem větší než jakou byl pro ni její nevlastní otec.
Její noční můra začala tím že se její matce ztrácely peníze a její bratr to sváděl na ni.
Dívka se jí snažila vysvětlit že to není pravda.Ale pouhý bratrův výmysl.Ale to dívce nepomohlo, protože matka bláhově věřila staršímu bratrovi.A pokaždé kdy se toto udalo,matka vzala opasek nebo prkýnko a dávala své dceři velké bolestné rány.Po kterých zůstaly modřiny na těle, které ani tak nebolely jako rány na duši.
Dívka najednou prožívala to co nechtěla prožívat když viděla jak to samé kdysi dělal její nevlastní otec její matce.
Toto se opakovalo nejen pokaždé když se ztratily peníze její matce ale když také její bratr lhal že uklízel doma a ona neuklízela.
Dívka se snažila marně hájit, snažila se matce říct skutečnou pravdu ale matka jí vůbec neposlouchala.Ale tímto to pro dívku nekončilo.
Bratr jí začal také slovně napadat.A to nejen doma ale i před kamarády, ve škole a všude kde byla k tomu možnost.
Dívka se začala přejídat, začala být závislá na televizi, utíkala nejen do světa filmu ale i do světa četby.Postupně si začala vytvářet svůj vlastní svět.
Ve kterém jí nikdo neubližoval.
Ale ani to po čase už nestačilo.
Už ani její vlastní svět jí neohranil před její matkou a starším bratrem.
Dívka se mimo domov přetvařovala.
K přetvařovaní se postupně přidavalo lhaní.Vymyšlela si o své rodině nepravdivé veselé příběhy kterým se všichni spolužáci ze školy i kamarádi z okolí jejího domova smáli na celé kolo a kterým všichni věřili.
A i ona sama si přála tomu věřit.
A přestože z jejího vymyšlení pociťovala jakousi úlevu.Čas jí ukázal že ani to jí nepomůže utéci před krutou realitou.
Nikdo by si nepomyslel že tato dívka prožívá bolestné roky svého života.
Protože tato dívka se snažila všemi způsoby zakrýt svůj nešťastný osud a tvářit se navenek šťastně.
Snažila se všechny oklamat nejen lhaním ale i tím že se snažila dobře učit a pomáhat spolužákům ve škole, ve školních kroužcích a kamarádum které posléze ztratila.Protože jí matka nedovolila chodit příliš často ven mezi své vrstevníky.
A čím víc toto utrpení trvalo, tím víc začala dívka ztrácet nadějí že někdy skončí.
A tím také začala pomyšlet na ukončení svého života.
Začala si vymýšlet způsoby, kterými by ho ukončila.
Ale nikdy nevzala v sobě odvahu si svůj prokletý život ukončit.
Jednou její matka jí vzala i s jejími dvouma mladšími sourozencami ke svému příteli na víkend a staršího bratra nechala doma.
Když po víkendu přijeli domů, matka zjistila že doma zapomněla před odjezdem kreditní kartu a že jí na bankovním účtě schází jistá finanční částka.
Matka přemyšlela o tom kdoby jí finanční částku mohl době její nepřitomností vybrat z bankovního účtu.Když o tom neustále přemyšlela,pochopila že jí peníze nemohla vzít její dcera která byla s ni o víkendu.Ale kdo jí jedině mohl jedině vzít peníze je její starší syn.Syn,kterému bezmesně věřila a kvůli kterému ublížila své dceři.
Najednou se vše obrátilo.
Starší syn se ke všemu přiznal ale jaký měl důvod svojí sestře tak ublížit to už neřekl.
Matka dívku prosila o odpuštění, začala jí slibovat že jí vše vynahradí.
Ale dívka se sama sebe ptala jestli dokáže někdy odpustit, jestli se jí někdy zahojí rány.
Jak čas utíkal, rány se pomalu zahojili ale nikdy se nezahojili zcela.
Místo ran zůstaly šrámy na duši.
Dívka ale pochopila že jestli chce být konečně štastná musí odpustit nejen své matce ale i bratrovi a nevlastnímu otci.
To co prožila dívka v tomto smutném příběhu prožívá mnoho i jiných děti na tomto světě.
Děti musíme hýčkat a hlavmě milovat.Protože děti jsou naši minulosti,přítomností a hlavně budoucností.

Láska a Smrt

30. června 2008 v 17:32 | Monča
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho pomněnkové oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se mi zhroutil celý svět! Ale za okamžik budeme zase spolu. "MILUJI TĚ" vykřikne dívka a vstoupí do silnice...

Pomsta ze záhrobí???

30. června 2008 v 17:30 | Monča
Kamila ležela ve vaně obličejem dolů. Právě, jako každý večer, trénovala výdrž. Náhle jí někdo přitlačil hlavu ke dnu. Trochu se lekla a pomyslela si "Bráchy ty seš vůl!" Chvíli jo nechala, ale když jí docházel dech, zapřela se rukama a chtěla se zvednout. Ale nešlo to. Hlavu prostě nemohla odtrhnout od vany. Zpanikařila a začala křečovitě házet celým tělem. Pomalu, ale jistě jí docházel kyslík a jí se zatemnilo před očima. Zvuky se najednou vzdálili a měla pocit, že tam ani není a že se jí to vůbec netýká. Motala se jí hlava. Byla naprosto dezorientovaná, neschopná rozumného myšlení. V hlavě se upínala pouze na jedinou myšlenku. "Chci žít!" Skoro už se nadechla vody, když se jí podařilo se vynořit. Stále ještě zmatená poletovala očima po místnosti se slovy "Ty kreténe, chceš mě zabít?" Jenže nikde nikdo. A dveře jsou tak daleko, že by jen těžko stihl tak rychle někdo utéct, aniž by si toho všimla. Zvuky se pomalu začali vracet, vidění bylo již ostré a i malátnost se vytratila a Kamilu zahalila zima. V místnosti mohlo být kolem osmi stupňů. Od pusy, z vody, prostě ze všeho se linula mlha. Strach jí vypudil z koupelny nebývale rychle. Když šla po schodech, slyšela za sebou kroky, ale když se otočila, nikdo tam nebyl. Strachy skoro nedýchala a rychlostí blesku vplula do postele. Raději nechala puštěnou lampičku.
"V noci se probudila a hrozně moc potřebovala na záchod. Ve sladkém bdění si nevzpomněla na předešlé události a ladně seběhla po schodech. Právě dostala svou měsíční nadílku a tak se šla znovu osprchovat. Najednou se zase prudce ochladilo a byl cítit nepříjemně mrtvolný zápach kostnice. Před ní stála postava. Postava její bývalé kamarádky, která jí zradila a Kamila jako zkušená satanistka na ní použila woo-do. Jenomže to trochu přepískla a když žiletkou odřízla hlavu woo-do panence, zemřela i její kamarádka. Byla taky satanistka, takže rozhodně nemohla do nebe, ale zároveň byla ještě panna, takže nemohla ani do pekla. To ovšem Kamila netušila. A teď tu stáli proti sobě. Mlčky na sebe zíraly a čekali co ta druhá udělá. Zůstali tak až do svítání. Kamila už byla celá promrzlá a postava, když zahlédla slunce, rychle po dívence skočila a nožem jí podřízla hrdlo. Chvíli se zůstala dívat jak chrčí a lapá po dechu, ale pak musela rychle zmizet. Proskočila oknem a to se vysypalo."
Tahle rána jí probudila. Vyletěla z postele celá zpocená a ulepená. Vítr otevřel okno a to shodilo zrcadlo, jenž stálo na stolku. V pokoji byla hrozná zima. Vstala a šla to okno zavřít. Všimla si, že je na něm krví napsáno "666". Ďáblovo znamení! Úlekem odskočila a očima strnula na podlaze. Byly tam krvavé stopy, které couvaly přímo k ní. A pokračovaly až k její posteli. Byla plná krve. Bála se, ale rozhodla se to celé uklidit a zapomenout na to. Když slepila celé zrcadlo a podívala se do něj omdlela. Na krku měla velkou jizvu.

Neopouštěj mě

30. června 2008 v 17:28 | Monča
Zamyšleně jsem se loudal ulicí směrem k autobusové zastávce. Jedna za druhou mě míjely dlažební kostky, jedna za druhou se objevovaly, zazářily odleskem světla z pouličních lamp, a pak zmizely kdesi vzadu ve tmě. Slzy na mých tvářích pomalu zasychaly a pocit strašlivé ztráty pozvolna přecházel v hlubokou beznaděj. Mířil jsem domů, sám, opuštěn. Bylo to sotva deset minut, co mi má nejdražší sdělila, že se šťastně zamilovala... do někoho jiného...
Pomalu jsem zakroutil hlavou, promnul si obličej a zvedl svůj pohled ze země. Opuštěná lavička na mě zírala pár kroků od autobusové zastávky. Nikam jsem nespěchal, a tak jsem pozvolna usedl.
Noc byla tichá a přízračně klidná. Chvíli jsem hleděl do tmy před sebe, neschopen pohybu. Hlavou mi táhly všechny ty šťastné vzpomínky na dobu, kdy jsme byli spolu. Všechny ty krásné chvíle, láskyplné polibky, sladká slůvka. Po chvíli jsem znovu ucítil, jak se mi do očí nezadržitelně derou slzy. Sklopil jsem hlavu a ruce dal do dlaní.
Bůhví jak dlouho jsem takto seděl. Zvuk kroků, který mi zčistajasna dolehl k uším, mě však donutil se rychle narovnat.
Spatřil jsem ji, jak kráčí po chodníku směrem ke mně. Chvíli jsem myslel, že je to anděl. Tak byla překrásná. Naprosto bezmocně jsem zíral na to boží zjevení jak přichází stále blíž, jak mě míjí a přitom se lehce usmívá. Darovala mi krátký pohled, v němž se mísily snad všechny podoby ostychu a vyzývavosti, které vůbec existují, a pak již jsem jen sledoval, jak se nezadržitelně vzdaluje. Ještě chvíli se její postava rýsovala v žluté záři pouličních lamp, pak však zahnula do postranní uličky a zmizela z dohledu.
Naštěstí ve mně ještě stále proudilo těch několik sklenek alkoholu, které jsem stačil vypít, a tak jsem se dokázal rozhodnout rychleji, než je u mě obvyklé. Rychle jsem vstal, spěšně se upravil a vyběhl směrem, kde jsem ji spatřil naposled. Vlastně jsem ani netušil, co chci říct, na co se chci zeptat, co vůbec hodlám dělat. Vše, co jsem věděl, bylo, že ji nemohu nechat zmizet.
Doběhl jsem až k místu, kde jsem ji spatřil naposledy a bez rozmýšlení zahnul. Pak již jsem jen překvapeněstrnul. Stála tam a usmívala se na mě tím svým krásným a nekonečně půvabným úsměvem.
"No co koukáš? Snad jsi za mnou šel, ne?" řekla mi tiše a škádlivě, přičemž se její bezedné černé oči setkaly s mýma. Chvíli jsem ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Pak jsem však konečně zamumlal:"Jo... asi jo."
Pomalu jsem procházeli noční ulicí a přitom míjeli jednu zářící lampu za druhou. Po chvíli se po naší levici vynořil malý městský park. Lavička, která stála uprostřed, mezi stromy, přímo vybízela k tomu, abychom na ni usedli. Byla chladná noc, a tak jsme se k sobě tiskli, což nás alespoň trochu zahřálo. Minuta za minutou míjely a my si povídali, smáli se a žertovali. Přišlo mi to jen jako krátká chvilka, a tak mé překvapení neznalo mezí, když se na obzoru objevily první sluneční paprsky...
Netrvalo dlouho a stáli jsme na křižovatce, kde se naše cesty rozcházely. Políbili jsme se a rozloučili s tím, že se zítra určitě uvidíme. S těmi slovy jsme se oba otočili a zamířili k domovu.
V tu chvíli se za mnou ozval kvílivý zvuk brzd. Noční ulicí prolétlo auto. Vzápětí následoval tupý náraz.
Bezmocně jsem stál na chodníku a sledoval modrý Opel ujíždějící kamsi do tmy. Měkké měsíční světlo se odráželo ve vlasech postavy, ležící uprostřed křižovatky. Poznal jsem ji okamžitě.
Otočil jsem ji jemně na záda a zatlačil její černé oči.Polykaje slzy jsem pomalu vstal a se zaťatými pěstmi odešel směrem k blízkému nádraží. Bílá písmenka na tabuli příjezdů se mi halila za mlžnou clonou beznaděje. Netrvalo dlouho a našel jsem tu správnou kolej. Vlak, který se rychle blížil mým směrem, již nedokázal včas zastavit.Za pár minut jsem se s ní znovu setkal.

NEKONEČNO

30. června 2008 v 13:14 | Monča
Tohle si dej na blog...uvidíš kam až se proklikáš..je to fakt zábava xD

Diplomy za bleskovku č.2

30. června 2008 v 11:50 | Monča

Čekání na smrt

30. června 2008 v 10:46 | Monča
RADA SI SEDAM NA KOLEJE PRED JEDOUCI VLAK.NE PRO TO ZE BYCH CHTELA UMRIT, ALE KDYZ PRED NIM USKOCIM - PAK JSEM PORAZILA SMRT....

Nejsem taková...

30. června 2008 v 10:31 | Monča
... nejsem taková jakou byste mě chtěli mít... nejsem ani taková jaká bych chtěla být...
je mi to líto... opravdu... já se snažím, tak proč mi nic nevychází???
tak nechte mě být...já chci jen žít... nebo umřít...

Jako sněhurka...

30. června 2008 v 10:25 | Monča
Jako sněhurka bych chtěla být...otrávené jablko mít...kousnout a navždy jen snít...

Pro tebe

30. června 2008 v 10:21 | Monča
Pro tebe bych tančila...každá má písnička byla pro tebe...ty však o to nestojíš...
Pro tebe bych i modré z nebee snesla...byla bych něžnou květiinkou...či drsnější...
Dala jsem ti všechno...dala jsem ti své srdce...ty se otáčíš zády...
Zůstala jsem sama...ty jsi odešel...zlomená...mé srdce krvácí...pro tebe...mé oči pláčou...pro tebe
Pro tebe...kde jsi ty???...a kde jsem já???
Pro tebe bych žila...pro tebe bych zemřela...

Máš právo na smrt??

30. června 2008 v 10:17 | Monča
Máš právo na smrt?

Smrt, to je jediná jistota v naše životě. Samozřejmě je to pravda. Někteří se smrti bojí a touží po nesmrtelnosti a další se na ni těší jako na vysvobození, na spásu…Má člověk právo na sebevraždu?
Má. Má právo volby, jak na život, tak i na smrt. Ale je sebevražda řešení? Možná je lepší umřít pro něco, než žít pro nic. Jsou chvíle, kdy to v životě není lehké. Svět se jeví černý, srdce všech kolem jsou chladná. Zůstává tu jen náš stín. Zdá se, že žít dál je zbytečné a sebevražda se nabízí jako nejlepší řešení. Jen se to nesmí vzdávat avšak bojovat s tím. Slunce jednou zase bude svítit i pro nás. Co když je to silnější? Nikdy se nevzdávat, už jen kvůli těm co nás milují. Většinou existuje i jiné řešení než smrt, žije se jen jednou. A tak se musí žít naplno. Užívat si každého dne, každé minuty, každé vteřiny, jako by byla poslední. Smrt si pro nás přijde, pro všechny, ať už chceme, či ne.

Most její smrti

30. června 2008 v 10:16 | Monča
Stála na kraji mostu, jen se tak dívala dolů. Plakat už nemohla, neměla slzy! Měla jen tu hroznou beznaděj a jediné východisko. Smrt, jedině smrt jí mohla pomoci od té hrozné duševní bolesti, kterou cítila. Navíc se cítila tak strašně sama, cítila se ušpiněná od tohohle světa, od těchto lidí. Koukala z toho mostu smutně na zem a chtělo se jí křičet: "Neplivejte na zem, plivejte na sebe... stejně za nic nestojíte!" Neudělala to. Nemohla ze sebe vydat jedinou hlásku. Stála tam jako němá socha. Byla rozhodnutá, že skočí! Musela to udělat, nechtěla tu být.... Tak už jí zbýval jen jeden jediný nádech, pak výdech a krok do prázdna..... měla pocit, že umí létat, její dlouhé černé šaty vlály kolem jejího těla, její krásné, husté, dlouhé, černé vlasy poletovaly za ní. Neměla strach, byla šťastná... byla šťastná z toho, kam směřuje... byla ráda za smrt a odchod z tohoto světa.

Kdosi mi řekl...

30. června 2008 v 10:14 | Monča
Kdosi mi řekl, abych udělala čáru. Tlustou čáru za vším a všemi a šla dál. Udělám ji i za tebou i když vím, že ji podlezeš, přelezeš nebo jí prostě projdeš.Tím,že zemřeš kvůli lásce, zabiješ také ty, kteří tě milují.
Proč jsou slzy slané?
Aby bolest i láska chutnaly stejně...